Kapitola 8
Zastavili se před hostincem a Draken sundal paži z jeho ramen.
„Jsi báječný, Paline. Ani nevíš, jak moc mě mrzí, že odjíždíš.“
„Mě taky,“ usmál se jemně Palin. „Dáš mi pusu? Na rozloučenou…“
Draken neodpověděl, místo toho ho přitiskl na zeď vedle dveří a vášnivě ho políbil. Palin se mu bez protestů podvolil, nechal ho prozkoumávat svá ústa a jeho ruce bloudit pod svou halenou. Pak se od něj muž jemně oddělil a pohladil ho po tváři.
„Tak… štěstí a moudrost.“
„Štěstí a moudrost.“
Draken se na něj chvíli díval, než ho znovu hladově políbil. Přitiskli se k sobě a vášnivě hltali ústa toho druhého. Najednou se vedle nich ozvalo zavrčení a Draken byl od Palina prudce odtržen za rameno. Gene mu dal takovou ránu pěstí, že ho srazil na zem. Potom se vydal zpět do hostince, cestou nabral Palina a hodil si ho přes rameno. Ten šokovaně vyjekl a zabušil mu pěstí do zad.
„Co si to sakra do…“
Gene se prudce otočil.
„Ještě jednou se ho dotkneš a zabiju tě,“ zavrčel hrozivě.
Draken zavrtěl hlavou a dotkl se prasklého rtu.
„Nic jsem mu neudělal. Přehnaně žárlíš!“
Gene si odfrkl a s Palinem na rameni zamířil do jejich pokoje.
Tam na něj začal Palin ječet.
„Co se to s tebou sakra děje? Ty jsi takový hajzl! Proč se zatraceně chováš jako žárlivý milenec?! Já tě tak strašně nesnáším!“
Gene se s ledovým klidem posadil do koženého křesla.
„Plazili jste se po sobě tak, že jsem měl pocit, že nikdy neskončíte.“
„A co ti na tom vadí?!“
Gene si otráveně povzdechl.
„Vydáváme se za milence. Kazíš krytí.“
Palin zchladl.
„Ach. Já… promiň. Ale proč jsi mi to prostě neřekl? Proč jsi ho musel praštit?“
„Milenec, který by tě načapal s jiným, by se samozřejmě laskavě otázal, jestli jsi už skončil a jestli, pokud by mu to nepřekáželo, by si tě mohl odvést,“ vysvětloval mu jako pětiletému děcku, s pohledem upřeným pevně do jeho očí.
„Tak proč jsi mě vůbec nechal na tu schůzku jít?“
Gene horečně přemýšlel.
„Už jsi to měl domluvené – v čemž jsem se ti snažil zabránit – a teď bude vypadat věrohodněji, když tě rychle odvezu z města. A jestli si dobře vzpomínáš, já ti říkal, ať tam nechodíš.“
„A proč jsi mi to neřekl předem?“ dožadoval se podrážděně Palin.
„Jsi mizerný herec.“
Mladičký čaroděj před ním se zamračil a on dostal ďábelský nápad.
„O moc jsi nepřišel. Jestli miluje tak jako líbá…“
Palin vytřeštil oči.
„Ty jsi ho snad líbal?“ optal se nevěřícně.
Gene ani nehnul brvou.
„Dívám se a vidím. To nebyl polibek.“
„Ne? A co je teda podle tebe polibek?“
Gene vstal, dvěma rychlými kroky přistoupil těsně k němu, vnořil mu ruku do vlasů a druhou mu omotal kolem pasu, aby si ho k sobě mohl přitáhnout, a políbil ho. Otřel se svými rty o jeho. Pevně se k němu přitiskl, jemně ho hladil jazykem, pronikl do jeho úst a laskal ho. Palin tiše zakňučel, omámeně odpověděl na polibek a naprosto se mu poddal. Nechal by se sebou dělat cokoliv.
V hlavě neměl jedinou myšlenku, všechno, co ho v téhle chvíli naplňovalo, byl slastný polibek, všechno jeho vnnímábní soustředěno do úst.
Najednou se od něj Gene odtáhnul, ale nepřestal ho podpírat, protože jinak by se mladý mág asi sesul na zem.
„Tohle je polibek,“ zašeptal Gene smyslně.
Palin zamrkal, nechápavě se na něj podíval a pevněji stiskl ruce, položené na jeho pažích. Gene ho pohladil po zádech a pustil.
„Říkal jsem ti to. Vůbec neuměl líbat.“
Prohlásil to sebejistě, ale i on se soustředil jen velmi těžko, když se mu stále točila hlava a na rtech cítil jeho chuť.
Palin se vzpamatoval, zlobně potřásl hlavou a otočil se k němu zády. Rychle se svlékl a vlezl do postele. Slyšel, jak se svléká i Gene, ucítil, jak se prohnula matrace a čekal. Když se k němu zezadu přitiskl, Palin nijak nereagoval.
Druhý den rychle odjeli. Zastavili se pro své věci a pokračovali dál. Asi po dvou hodinách dojeli na rozcestí.
„Chtěl by ses podívat do hlavního města?“
Viděl, jak Palinovi zazářily oči.
„Moc rád!“
„Tak jedeme.“
Palin vykulil oči.
„To těžko. Musíme s tou knihou za mistrem.“
Gene zavrtěl hlavou.
„Můžeme poslat posla.“
Mladý mág zaváhal a zrudnul. „Já, Gene, to myslím nepůjde. Nemám na to, ani na vá.“
Gene vzal do ruky otěže jeho koně a rozjel se vlevo, směrem k sídelnímu městu.
„To nebude problém,“ odbyl Palinovy otázky.
Když se večer usadili u ohně a najedli se, zjistil rytíř, že vedle něj dřepí Palin s veselým úsměvem a pozorně ho sleduje.
„Budeme zápasit?“
Popravdě řečeno, udivovala ho jeho vytrvalost. Nebyl nijak výjimečný rváč, spíš horší než lepší a často si z jejich lekcí odnášel pořádné modřiny nebo odřeniny, ale všechny jeho stížnosti byly zakňourané tak, že v něm probouzely spíš pobavení než lítost. A nikdy se nevzdával, i když to občas bylo k vzteku, když jasně nemohl vyhrát. Přesto se nikdy cvičnému zápasu nevyhnul a dál se pokoušel učit se.
Gene se usmál, skočil po něm a z jeho poměrně vratké pozice ho srazil do trávy. Palin vyjekl překvapením a potom se zasmál. Chvíli se jen převalovali a smáli se. Tedy, Palin se smál a Gene se lehce usmíval. Potom se čaroděj dostal nahoru a rozkročmo se usadil na jeho klíně.
„Gene, polib mě.“
Mladý voják ztuhnul.
„Proč?“
Ne, že by mu to bylo proti mysli, ale co když si to štěně bude myslet, že je mezi nimi něco víc, nebo že ho dokonce miluje?
„Líbilo se mi to.“
„Ty chceš být můj milenec?“